Veronika, 37 let

Učím se teď žít bez vložek, bez kterých jsem si dřív život nedokázala představit.

Už 18 let mám roztroušenou sklerózu. Ze začátku jsem měla dokonce každý měsíce ataku, takže jsem se znovu a znovu učila chodit. A když vám nefungují nohy, tak máte problém i s močením. K tomu jsem se i několikrát počůrala v noci a musela jsem spát na igelitu.

Když jsem měla diagnózu dva roky, tak jsem se počůrala na exkurzi v muzeu – chtěla jsem si odskočit, ale zabloudila jsem a kompletně jsem se počůrala.

Neustále jsem musela volit mezi menším zlem. Například když jsme jeli do divadla, tak jsem se musela vyčůrat na parkovišti, protože jsem neměla 3 minuty na to, abych vyběhla do dalšího patra. Nebo když jsme stáli v koloně, tak jsem musela vystoupit a vyčůrat se mezi auty. Radši ať mne všichni vidí, hlavně ať nemám počůrané kalhoty. Nedalo se nic jiného dělat.

Navštívila jsem tedy svou lékařku, která mě přesměrovala na urologii, kde mi nejdříve doporučili léky. K tomu jsem v té době podstoupila i léčbu zaměřenou na roztroušenou sklerózu a problémy se na chvíli nějak srovnali. Jenže jsem otěhotněla a musela jsem změnit léčbu za jinou, která mi 2 krát kompletně zničila imunitu. Takže od porodu jsem vzhledem k progresi nemoci v invalidním důchodu.

Ataky sice přestaly, ale časté močení se vrátilo, a to mě zkrátka štvalo. Ono si možná řeknete, že chodit často na záchod není žádná tragédie, ale ve skutečnosti vás to omezuje naprosto ve všem – cestování, jakákoliv práce klidně i jen na zahradě nebo péče o rodinu. Člověk pořád jen myslí na to, kam si bude moct odskočit, a jestli to stihne. První věc, kterou jsem udělala vždy, když jsem přišla někam do neznáma, bylo zjistit, kde je záchod.

Rozhodla jsem se tedy znovu po 10 letech zajít na urologii, kde mi nabídli buď znovu léčbu léky nebo účast v klinické studii. A já se rozhodla pro klinickou studii a přístroj URIS. Můj léčebný plán byl 12 stimulací, vždy jedna týdně. Takže celkem to vyšlo na 3 měsíce, kdy jsem pravidelně dojížděla do Prahy.

Rozhodně lepší než léky a funguje to!

Samotné stimulace probíhaly úplně bez problémů. Jen občas to začalo štípat, ale to bylo znamení, že je třeba najít lepší místo pro stimulaci, a to pokud se našlo, tak jsem nic necítila. Navíc mě to i sestřičky nechaly párkrát zapojit samotnou a musím říct, že na tom nebylo vůbec nic těžkého a snadno bych to zvládla třeba i doma.

Učím se teď žít bez vložek, bez kterých jsem si dřív život nedokázala představit.

Zlepšení jsem pak pocítila hned po první stimulaci. Vydržela jsem celé dopoledne nejit na záchod, což bylo dříve úplně nepředstavitelné a zmizelo i nepříjemné pálení během močení. Najednou jsem se stala volnější, můžu si jít něco vyřídit bez toho, abych neustále myslela na to, kde je záchod a musela si 3 x odskočit. Je to pro mě teď úplně nový život.

Když to pak srovnám s ostatními léčbami, tak tato, pomocí přístroje URIS, je tak o 100 % lepší, než všechno co jsem vyzkoušela. A že toho nebylo málo. Léčba je příjemná, odpočinu si u ní a ještě funguje bez vedlejších účinků. Doporučila bych ji úplně všem.

Celkově mi léčba přístrojem URIS dala svobodu. Dřív jsem byla kvůli časté potřebě čůrat uvězněná doma. Než riskovat, že na veřejnosti nenajdu záchod, jsem radši zůstávala jen doma. Teď se mi změnil život. Můžu jít na 3 kilometrovou procházku se psem bez toho, aniž bych musela někam odbíhat do pole. Mám teď zkrátka nad svým životem větší kontrolu.

Veronika, 37 let