Jaroslava, 85 let

Problémy s hyperaktivním močovým měchýřem si neseme v rodině. Už moje maminka často chodila na záchod a já sama na sobě začala brzo pozorovat, že jsem víc “běhací typ”, a že chodit na záchod několikrát do hodiny nebude úplně normální. Nicméně jsem to tak měla celý život. Nikdy jsem to nijak neřešila ani se nezajímala o nějakou léčbu. Ale se zvyšujícím věkem se mi problémy začaly zhoršovat a stalo se to neúnosným.

Ať jedu kamkoliv, tak stále musím mít u sebe vložky a vědět, kde je WC. A stejně se občas stane, že skončím s promočeným prádlem, a to je opravdu nepříjemné.

Víte, to, že stále musíte odbíhat na záchod, vám v životě otráví úplně všechno. Třeba vaření – máte něco rozdělaného, ruce špinavé od knedlíků a najednou se musíte zvednout a jít. A taková banalita dá se říct – vaření, ale strašně to ničí život a hrozně to spotřebovává čas. Dalším příkladem bylo cestování. Často jsem jezdila do Příbrami a musela jsem vždy přemýšlet dopředu, abych moc nepila. Musela jsem mít zmapované všechny možnosti kam si zajít na záchod, pokud by bylo třeba,a musela jsem mít spočítanou i samotnou cestu, protože déle než hodinu,bych nikam autobusem jet nemohla. No zkrátka tady ta má diagnóza hyperaktivního močového měchýře mě omezovala úplně ve všem, ať to byly nákupy, práce, vaření nebo koníčky.

Začala jsem to tedy řešit s lékaři. Nejprve jsem šla na gynekologii, kde mi předepsali léky. Jenomže já mám odjakživa špatný vztah s prášky. Snažím se jim vyhýbat co to jen jde, ale řekla jsem si, že to zkusím. Ale nebyla to dobrá volba. Léky mi nedělaly dobře ani psychicky ani fyzicky a nedalo se mluvit ani o žádném výrazném zlepšení.

Pořád jsem hledala cesty, jak se těch prášků zbavit a přestoupit na nějakou jinou léčbu. Pak jsem si přečetla zahraniční článek, ve kterém psali o přístroji, který se vkládá k páteři a řeší problémy s častým močením, které mě trápily nejvíce. Řekla jsem si, že se na to zkusím poptat i tady v Česku a napsala jsem e-mail do Motole na urologii, jestli by mi mohli dát více informací. Tam mi řekli, že pro mě mají alternativu a nabídli mi stimulace přístrojem URIS. Vůbec jsem nevěděla o co jde, ale chtěla jsem vyzkoušet cokoliv, co by mi mohlo pomoci, a navíc nešlo o léky. To jsem brala jako velké plus.

Na stimulace jsem nejprve dojížděla do Prahy, ale později jsem dostala přístroj i na doma, a to mi hodně usnadnilo život. Zvlášť proto, že jsem měla předepsané stimulace na každý den, takže s dojížděním bych to jen těžko skloubila.

Samotný přístroj je podle mě skvělý. Nejen, že mi konečně jako první pomohl, ale snadno se ovládá a díky tomu, že si během stimulací čtu, jsem toho za poslední dobu přečetla víc, než za celý život. Je to pro mě taková chvilka klidu a ještě se u toho léčím.

První zlepšení jsem pocítila asi po měsíci a půl. Najednou jsem si všimla, že vydržím déle a nemusím na záchod hned utíkat, ale v klidu si můžu dojít.

Když to tak shrnu, je pravda, že ze začátku jsem byla k přístroji trochu skeptická, ale říkala jsem si, že nemám co ztratit a jsem opravdu ráda, že jsem do toho šla. Rozhodně bych ho doporučila všem, který trápí stejný problém.

Tento způsob léčby mi vrátil zpátky volnost a šetří mi spoustu času tím, že už nemusím chodit tak často na záchod nebo řešit trapné situace s mokrým prádlem. Můj život je teď opravdu kvalitnější.

Jaroslava, 85 let